PAVEL BUCHA, fotbalový talent z Mělnicka, se dokázal z juniorky prosadit do prvního týmu Slavie:

Jsem šťastný za každou šanci a zkušenost
Praha – V pěti ho rodiče přivedli k fotbalu v Kralupech na Čechii, po dvou letech zamířil do Neratovic, další necelé dvě sezony stačily, aby z největšího klubu mělnického regionu putoval do pražské Slavie. Mezi talenty se v Edenu neztratil. Naopak. Často navlékal dokonce kapitánskou pásku. Pavel Bucha patří ke zlomku fotbalistů, kteří přímo z juniorky nahlédli do prvoligového mužstva. O to větší úspěch, že se tak stalo v době, kdy za Pražany válí esa jako Hušbauer, Škoda, Danny či Stoch. „Je to skvělé. Na podzim, když jsem hrál za juniorku, jsem s tímhle vůbec nepočítal. Ani jsem si to nedokázal představit. Za šanci jsem rád. Být součástí A-týmu Slavie a nastupovat do zápasů první ligy je splnění jednoho z mých snů,“ říká dvacetiletý záložník a nejmladší člen soupisky sešívaných.

Na jaře jste si připsal už čtyři prvoligové starty. Jak jste si je zatím na hřišti užil?
Některé zápasy končily šťastně. Například s Olomoucí. Naskočil jsem sice jen na pár minutek, ale nesmírně jsem si to užil. Vyhráli jsme a atmosféra v Edenu byla neskutečná. Jiné dopadly špatně. Tak to ale holt ve fotbale bývá. Každopádně jsem šťastný za každou šanci a zkušenost. Musím dál tvrdě pracovat, aby šancí bylo více.

Jaké je to být nejmladším členem takového kádru, jakým disponuje český mistr?
Je pěkné, že se mi podařilo dostat až sem. Vím, že se to jen tak někomu nepovede. Vážím si toho, ale nesmím se uspokojit. Na druhou stranu je pro mě jako nejmladšího těžší dostat se do sestavy, nebo „jen“ nominace na zápas. Musím trenéra neustále přesvědčovat, že na to mám a jsem lepší než ostatní. Ale je to pochopitelné. Přece jen se nemůžu srovnávat s hráči jako Danny nebo Pepa Hušbauer, kteří mají obrovskou kvalitu a spoustu zkušeností.

Pozice nejmladšího obvykle obnáší i nějaké povinnosti navíc. Máte to tak?
Ano. Starám se o balóny, nosím pomůcky na trénink.

S kým si v áčku nejvíce rozumíte?
Mohu bavit s kýmkoli, máme výbornou partu. Hodně času trávím a rozumím si s Kubou Jugasem.

Směle můžete mluvit o splnění jednoho ze snů. Jaké jsou ty další?
Mám jich hodně. Říkal bych tomu i moje cíle. Dávám si vždy jeden, maximálně dva na kratší časový úsek. Ty prozrazovat nechci.

Co považujete za stěžejní na cestě do prvního týmu Slavie?
Zažil jsem spoustu trenérů. Za všechny jsem rád, každý mi něco dal. Mám štěstí na skvělé lidi kolem, kteří mi hodně pomáhali a pomáhají. Nejdůležitější jsou rodiče. Udělali pro mě úplně nejvíc – tolik času, peněz, podpory, lásky… Moc dobře si to uvědomuji a chtěl bych jim to jednou vrátit. Bez nich bych v A- týmu Slavie nebyl. Podporu mám od celé rodiny, kamarádů i přítelkyně.

Zbytek už byl na vás, že?
Fotbal jsem vždy miloval. V tom to mám jednodušší. Nikdy jsem nepřemýšlel, že bych skončil, nebo to vzdal, i když to mnohdy bylo těžké. Pak je to o tvrdé práci, sebekritice, disciplíně, pokoře, píli, slušnosti, motivaci, zdraví, sebevědomí, štěstí…

Musel jste i mnohé obětovat.
Samozřejmě. A ještě budu. Ale pokud chci něco dokázat, vím, že je to třeba, a jsem na to připravený. Jde hlavně o čas, který jsem mohl trávit s rodinou nebo kamarády. Ale vůbec nelituji. Myslím, že teď pro mě začíná pravá fotbalová cesta a mohu dokázat velké věci.

Jak vám v kariéře pomohly oba kluby z Mělnicka – Kralupy a Neratovice?
Pomohly hlavně se základy na hřišti. Práci s balonem, zpracování, přihrávku, střelu, a to všechno oběma nohama, vás ve starším věku už těžko někdo naučí. Já tohle trénoval i individuálně. V Neratovicích jsem měl možnost a štěstí hrát na velkém hřišti žákovskou ligu. Hrál jsem i s o tři roky staršími a proti týmům jako Sparta a Slavie. Byla to dobrá škola. Myslím, že právě díky tomu si mě Slavia vybrala. Nevím, jak v Kralupech, ale co mám zprávy od bráchy, v Neratovicích je úroveň stále velice dobrá. V obou klubech navíc fotbal děti bavil.

Mladší bratr kope za dorost v Neratovicích. Jde tedy ve vašich stopách?
Možná ano. Uvidíme, jestli se ještě posune někam výš. Lukáš je velmi dobrý fotbalista. Kdyby se mu povedlo dostat se zrovna do Slavie, bylo by to krásné. Necháme se překvapit. Každopádně na to určitě má.

Jste si fotbalově podobní?
Myslím, že dost, řekl bych až stejní. Oba hrajeme ve středu zálohy. Naopak mimo hřiště jsme v hodně věcech jiní.

Ještě jedna asi důležitá okolnost pro váš fotbalový růst – základní školu jste absolvoval přímo v Edenu…
Na tamní školu jsem začal chodit od páté třídy. Bylo to nezbytné, jinak bych těžko stíhal tréninky, často i v dopoledních hodinách. Měli jsme třídu plnou fotbalistů a hřiště hned za školou. Nebyl žádný problém s uvolňováním. Škola na tohle byla uzpůsobená. V tom jsme to měli jednodušší.

Nyní už se věnujete pouze fotbalu, nebo pokračujete ve studiu?
Už jen naplno fotbalu. Loni jsem úspěšně udělal maturitu, která pro mě byla prioritou. Na podzim jsem ještě chodil na vysokou školu (FTVS). Od nového roku jsem ale v A-týmu. Studium jsem tedy ukončil, stíhal bych to jen těžko. Řekl jsem si, že chci dát absolutně vše do fotbalu, když mám takovou šanci. Fotbal pro mě byl vždy číslo jedna.

Jak trávíte volný čas?
Nejvíce s přítelkyní, kamarády nebo s rodinou. Učím se a stále si snažím zlepšovat angličtinu. Pro zábavu hraji tenis, squash, chodím plavat…

Co byste poradil malým klukům, kteří by vás chtěli následovat?
Aby se fotbalem hlavně bavili. To je nejdůležitější.